Na návštěvě u Jana Ámose Komenského

V úterý 16. května vyjela třída M1.A na malý výlet. V rámci výuky dějepisu se chtěly její žákyně více dozvědět o slavném Čechovi, kterého dodnes ve světě nazývají „Učitelem národů“.

V muzeu města Přerova, kde Jan Ámos zanechal své stopy při studiu a když tam později sám učil, si za pomoci průvodkyň děvčata rozšířila své vědomosti při prohlídce starodávných školních prostor, při interaktivních hrách a dalších aktivitách. Příjemné dopoledne ukázalo, že se dají různé, např. historické informace získávat i jinde než ve škole.

Některé dívky pohnuté životní osudy Komenského natolik zaujaly, že se téměř převtělily do jeho osobnosti a vše, co zažil, sepsaly do fiktivního životopisu.

Jak to dopadlo, můžete posoudit sami v jedné ukázce:

Můj život učitele

Dobrý den, jmenuji se Jan Ámos Komenský. Mluvím k vám ze záhrobí. Místo mého narození si nepamatuji ani já, a proto zůstává tak trošku záhadou. Možná místa jsou Nivnice, Komňa a Uherský Brod. Jisté ale je, že to bylo 28. března 1592. Již ve dvanácti letech mě postihla veliká tragédie. Umřeli mi oba rodiče, a proto se mě ujala Jednota bratrská, která mi poskytla vzdělání v Přerově. Školu podporoval Karel starší ze Žerotína. Roku 1614 jsem dostudoval v Německu. Za své poslední peníze jsem si koupil knížku od astronoma Mikuláše Koperníka, proto mi už nezbylo na cestu zpět do Čech. Musel jsem proto jít z Německa pěšky až do Přerova.

V roce 1618 začala 30letá válka. Na jejím začátku jsem žil ve Fulneku, byl jsem zde rektorem bratrského sboru. Bohužel pouze do roku 1620, kdy se odehrála bitva na Bílé hoře, kde padli čeští stavové a české země musely čelit násilné rekatolizaci. Po zpustošení Fulneku jsem se skrýval v Oderských vrších s mojí první manželkou. Necítil jsem se bezpečně, proto jsem poslal svou manželku se syny zpátky do Přerova. Kdo by to byl tušil, že tam zrovna propukla morová epidemie, a já je poslal na smrt. Tehdy jsem napsal své filozofické dílo Labyrint světa a ráj srdce.

Roku 1628 jsem utekl před Habsburky do polského Lešna kvůli Obnovenému zřízení zemskému. Lešno jsem měl velmi rád a považoval jsem ho za svůj druhý domov. Zde jsme s mou druhou manželkou žili skoro 19 let, než mě povolali do Londýna, abych zde provedl reformu školství. Při plavbě jsem jen o chlup unikl jisté smrti. Při proplouvání Lamanšským průlivem nás zastihla bouře a my jsme málem ztroskotali. Proto jsem už nikdy na lodi nikam necestoval. Anglii jsem musel opustit kvůli občanské válce.

Po návratu jsem dostal nabídku do Švédska, kde se k mé radosti královna Kristina naučila latinu z mojí učebnice Brána jazyků otevřená.

Kvůli vestfálskému míru, který znamenal konec nadějí na návrat do vlasti, jsem se na konci války vrátil do Lešna. Zde mi umírá druhá manželka, což byla pro můj život další tragédie. Mojí nadějí se stalo Sedmihradsko, kde jsem si vzal i třetí ženu. Tady později umírá kníže i princezna, kteří byli mé práci nakloněni, a já jsem byl nucen opět odejít.

Vrátil jsem se zpátky do Polska, kde mě zastihla největší tragédie mého života. Lešno bylo 1656 vypáleno. Shořely mé práce, majetek, a navíc bylo zničeno centrum Jednoty bratrské.

Znovu jsem hledal místo, kde bych se usídlil s mojí ženou. Stal se jím Amsterdam. Získal jsem zde dotace na obnovení a dokončení didaktických textů, největší z nich byla Velká didaktika. Amsterdamským konšelům jsem jako svůj vděk věnoval nové vydání Škola jako hra. I když se to nezdá, tak jsem všechny své ženy miloval a ze zahraničí jsem jim psal dopisy, kde jsem je sladce oslovoval.

Do konce svého života jsem věřil, že se do Čech vrátím, což se mi nesplnilo. Zemřel jsem uprostřed nedokončeného díla, které dopsaly moje děti, ve věku 78 let, konkrétně 15. 11. 1671. Jsem pohřben v Naardenu, který máte na 200korunové bankovce, což mnoho z vás neví.

I když můj život nebyl jednoduchý, nikdy jsem neztrácel víru a naději a vždy jsem našel sílu začít od začátku.