K čemu je nám škola především? V první řadě se v ní učíme faktům, která často představují spíše pravděpodobnosti než absolutní pravdy. Svět kolem nás se vyvíjí a praktický reálný život za zdmi školních budov má takové množství specifik, která žádná vzdělávací instituce nemůže ve svém učivu přesně postihnout. My učitelé nejenom učíme druhé, ale pořád se musíme učit i my sami, vůbec všichni lidé si musí neustále předávat nápady, myšlenky a emoce, protože i ta nejlepší myšlenka mnoho nezmůže, pokud zůstane uzavřena v hlavě jednoho člověka. Až poté, kdy se vybrousí myšlením a rozumem více lidí, stane se plodnou, silnou a užitečnou. Z toho vyplývá, že život je především o vztazích.
Nestudujeme jen za účelem obdržení vysvědčení (pro mnohé jakoby nejdůležitější papír na světě!). Primárně navštěvujeme školy proto, abychom získali vědomosti, znalosti a dovednosti, které znamenají skutečné osobní bohatství a prostředek k tomu, stát se úspěšnějšími, a snad i šťastnějšími. Každý z nás, učitelů i studentů, máme jinou individuální míru nadání i své individuální nedostatky. Těšilo by mne, kdyby se každému z nás dařilo uspokojovat touhu po poznání, rozvíjet nadání, a přitom odstraňovat a překonávat zmíněné nedostatky.
Chci slíbit všem, pracovníkům i studentům, že budu podporovat každého, kdo bude aktivně naplňovat přirozenou tvořivost, kdo bude přicházet s nápady a kdo bude na sobě pracovat a hledat seberealizaci. Takových lidí, bez rozdílu věku, si neobyčejně vážím, protože jejich příklad je mnohem silnější motivací než teoretické učení a bezduché biflování, jak jsem už zmínil. Výchova není jen o povídání a poslouchání, ale musí být dějem činorodým a tvůrčím. Přál bych si, abychom si vzájemně byli v tvořivosti, kreativitě a usilovnosti příkladem a inspirací.
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že zdrojem většiny věcí a událostí kolem nás je právě fantazie, činorodost a usilovnost. Moc bych si přál, aby ve studentech a absolventech uměla naše škola imaginaci (i neutuchající chuť vymýšlet nové věci) podněcovat, aby pouze nešprtali a nememorovali, ale učili se vidět pestrost světa kolem sebe. Příležitostí je nepřeberně, ale základní mechanika úspěchu platí všude - chceme-li něco získat, pak musíme něco obětovat, především čas a osobní pohodlí.
Doma v křesle, nebo ležící na gauči, můžeme o úspěchu mluvit, ale ničeho nedosáhneme. Ve školách jsou spousty dobrých žáků, kteří umějí zpaměti odříkávat poučky, příklady a definice, ale nedovedou nic vymyslet. Moc bych si cenil, kdyby právě těch, kteří objeví sílu užívat rozum, nikoli jenom paměť, kteří najdou vůli do něčeho se pustit, bylo v naší škole co nejvíce. Nekopírujme, neopisujme, nebuďme plagiátory myšlenek jiných, ale sami vymýšlejme!
V duchu aktivního života by bylo dobře, aby každý z nás, ať už student, učitel či kterýkoli jiný kolega, v sobě našel víru, sílu a odvahu vymanit se ze závislosti na jiných a stát se svébytnou samostatnou osobností, která si umí vytvořit vlastní názor a přesvědčivou argumentací ho obhájit. Zní to jako nadsázka, ale svým způsobem tvoříme ve škole jednu velkou rodinu. Jsem rád, že držíme pospolu, že se nám vyhýbají kontroverze a že se na sebe můžeme spolehnout a vzájemně si důvěřovat. Přejme si společně, aby se přátelský a pozitivní duch v naší pospolitosti nadále rozvíjel a abychom do školy, ať už jako studenti či pracovníci, chodili s chutí a rádi.
Od prvního okamžiku, kdy jsem vyřídil počáteční dokument, související se vznikem Kostka školy, ji vnímám jako své dítě. Ptáte-li se, proč si dovoluji přirovnávat instituci k čemusi tak živoucímu, jako je dítě, odpověď je jednoduchá a dobře jí porozumí každý, kdo už nějakého potomka má.
Dítě, i když je třeba na druhém konci světa, je napořád s vámi. Nosíte ho v sobě, patří mu vaše myšlenky, tužby, zrcadlíte v něm své vize a představy. Je jedno, jestli je vzorné, nebo občas zlobí, jestli vám zrovna dělá radost nebo starost. Máte ho prostě rádi a vaše myšlenky mu patří tak jako tak, stejně jako váš čas. Všude, kde jsou děti, se přece žije dobře, život má smysl a je čímsi víc, než pouhou existencí.
Ještě se mi nestalo, že bych odpoledne odešel ze školy domů, bouchnul dveřmi a už na ni nepomyslel. Každý rodič totiž dobře ví, že jaký je on, takové budou i jeho děti, a tak dělá, co může, aby šel příkladem, aby motivoval, inspiroval, ne aby jen nařizoval. Jsem přesvědčen o tom, že žádné dítě nesnese, když se mu něco vnucuje násilím. Zvláště od dospělých, kteří jsou nakonec stejně jen přerostlá děcka. Jedináček to nemá vždy jednoduché. Pořídil jsem tedy tomu svému dvě sestřičky, v roce 2008 mateřskou školu a v roce 2014 vysokou školu. Tři děti jsou dle mého tak akorát, ale ještě v koutku duše uvažuji o čtvrtém. Uvidíme, co přinese budoucnost.
I když ve svém zamyšlení mluvím o sobě, dobře vím, že bez lidí kolem sebe bych sám zmohl jen velmi málo. A že těch lidí, kteří se na zrodu a výchově dítka podíleli, bylo a je! Jmenovat nebudu, myslím, že každý, kdo přidal ruku k dílu, si své jméno dokáže dosadit. A já přidávám jen krátké, ale upřímné: „Děkuji!"
Váš
Karel Kostka
