Filozofie školy   

Průběh a filozofie vzdělávání jsou totiž nastaveny tak, aby podvědomě podporovaly sounáležitost pracovníků, studentů a rodičů se školou, a vytvářely k ní v jejich podvědomí pozitivní vztah.

Vždycky jsem za největší hodnotu vedle zdraví a rodiny považoval svobodu. Pokud se podívám v čase nazpět, byla hlavní motivací, proč jsem založil vlastní školu, právě svoboda.

Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že zdrojem většiny věcí a událostí kolem nás je právě fantazie, činorodost a usilovnost. Moc bych si přál, aby ve studentech a absolventech uměla naše škola imaginaci (i neutuchající chuť vymýšlet nové věci) podněcovat, aby pouze nešprtali a nememorovali, ale učili se vidět pestrost světa kolem sebe. 

Když jsem v roce 1990 začal s přípravou nové soukromé školy, měl jsem představu, že to musí být víc než škola. Rozhodně jsem si nepředstavoval kamennou, studenou, neosobní a konzervativní instituci, ale místo, kde to žije, včetně neustálého tlaku na pokrok a vývoj vpřed. Kde je slyšet mimo přednášení a poučování také smích, brebentění a třeba i hudba, kde vládne nejenom rozum, ale kde je dost prostoru pro vymýšlení a emoce. A kde je dost příležitostí k tomu, aby i nejslabší student mohl mít občas radost z úspěchu. I on má totiž potřebu růstu a učitel mu může prostor k němu otevřít nebo zavřít.

K čemu nám slouží škola? V první řadě se v ní učíme faktům, která často představují spíše pravděpodobnosti než absolutní pravdy. Svět kolem nás se vyvíjí a praktický život za zdmi školních budov má takové množství specifik, která žádná vzdělávací instituce nemůže přesně postihnout.

Ve svých životech vstupujeme do stále nových a nových etap. Vždy napoprvé. Proto nám chybí bez ohledu na počet prožitých let zkušenosti. A přece, ač to zní úsměvně, jinak než účastí na životě je nezískáme. Musíme si je zasloužit. Chápu život především jako příležitost, díky níž si můžeme uvědomit, co je opravdu důležité, jako šanci přemýšlet stejně tak o drobných každodenních strastech a radostech jako o věcech, které nás přesahují a zdánlivě nemají konce. Často si v té souvislosti říkám, že bychom neměli nadávat a hartusit nad tím, co se nám nepovedlo, co nám život vzal, ale prostě těšit se z toho, co nám dal a čím nás obohatil.