Luboš Jenáček začal s hokejem ve svých čtyřech letech ve Zlíně, kdy ho jeho otec dovedl na zimní stadion. Všemi mládežnickými kategoriemi prošel ve Zlíně. Jako junior již nahlédl do extraligového A-týmu, poté ale přišla povinnost ve formě vojny. Luboš hrál za Duklu Tábor dvě sezóny, po kterých přišlo mnoho nabídek.
Srdce ho ale táhlo na Vsetín. Se Vsetínem ihned v první sezóně postoupili do extraligy, když prohráli pouze třikrát za sezónu. Příští dvě sezóny vyhrál společně se Vsetínem dva tituly. Mezi další angažmá patřily týmy jako Třinec, Havířov, Kralupy a Uherské Hradiště.
V Uherském Hradišti plynule přešel na trenérskou lavici a v roce 2007 kývl na nabídku trénování ve Vsetíně. Zde začal jako trenér juniorů. V roce 2011 povýšil na trenéra tehdejšího druholigového A-týmu. Několik sezón měl na starost zároveň mládežníky a muže. Až od roku 2016 stojí pevně na trenérské lavici A-týmu, společně s Jiřím Dopitou.
Jako první bych se tě chtěl zeptat na tvoje hokejové začátky. Kde a v jakém věku jsi začal s hokejem?
Začal jsem hrát hokej ve Zlíně ve věku 4 let.
Kdo tě k hokeji přivedl?
Tak jak to většinou bývá, k hokeji mě přivedli rodiče, zejména můj otec.
Jak se dařilo tvému otci v hokeji? Byl pro tebe hokejovým vzorem?
Myslím, že se mu dařilo dobře. Jako junior byl 2x na Mistrovství Evropy společně s hráči, jako je Ivan Hlinka apod. V 17 letech již debutoval v mužském hokeji za tehdejší TJ Gottwaldov, kde strávil podstatnou část kariéry. Poslední 3 roky odehrál v Třinci, kde ukončil kariéru.
Naše rodina již byla na hokejové stránce hokej.cz nazvána hokejovým klanem. Kdo vše z naší rodiny teda hrál nebo hraje hokej?
Tak o dědovi jsem už mluvil, poté jsem pokračoval ve šlépějích já i můj brácha Martin a samozřejmě jde v našich stopách i 3. generace, ty a tvůj brácha, takže moji dva synové.
Když jsme narazili na tvého bratra Martina, byla mezi vámi nějaká soutěživost? Chtěli jste se navzájem předhánět, kdo bude lepší?
Já jsem byl starší, takže jsem měl být i moudřejší, což ne vždy platilo. Často jsme se doma prali, ale když šlo do tuhého, vždycky jsme drželi při sobě. Jinak jsem spíš já tahal bráchu, protože jsem si dříve uvědomil, že je potřeba dřina v cestě k úspěchu. Brácha byl vždycky ten více talentovaný a když mu kvůli špatné kondici docházel v juniorské kategorii dech, viděl svého staršího bratra, který již hraje za mužskou kategorii, a to mu podle mě dodalo nutnou píli. Nakonec po postupu s Šumperkem odehrál 12 sezón v extralize.
Máš nějaký oblíbený moment z mládežnických let, který ti utkvěl v paměti?
Rád na tyto časy vzpomínám, měli jsme skvělou partu a s některými hráči jsem stále v kontaktu. Proto těch momentů je hodně, nedokážu vybrat jeden.
Jako junior jsi měl slušně našlápnuto, dokonce jsi nahlídl do A - týmu Zlína. Potom ale přišla vojna a musel jsi se stěhovat. Jak to zpětně vnímáš?
Vnímám to určitě pozitivně, při velké konkurenci jsem se probojoval do kádru. Poprvé jsem šel z domu, takže s malou dušičkou. Skončil jsem v Táboře, což byl ve vojenské hierarchii 3. nejlepší tým, takže jsem se ocitl mezi dobrými hráči.
Myslíš si, že ti vojna prospěla v hokejovém životě?
Myslím si, že mi hodně prospěla a že v dnešním životě hodně chybí mladým klukům. Pomohla by jim se osamostatnit a dostat do sebe morálku. My jsme v podstatě pušku neviděli, celé dny jsme měli na zdokonalování našich hokejových schopností.
Po vojně jsem se musel rozhodnout, kde budu hrát!
Jaké bylo rozhodování o tom, že půjdeš po vojně hrát na Vsetín?
Měl jsem dobrý druhý rok na vojně, takže nabídky byly. Mezi týmy patřil můj mateřský klub Zlín, dále Havířov, Třinec a Vsetín. Do Zlína jsem z osobních důvodů nechtěl, protože jsem se tam necítil vítaný. Abych byl blízko domova, zvolil jsem Vsetín.
Po sezóně 1995/96 ses musel opět stěhovat za hokejem. Kam mířily tvoje kroky?
Na Vsetíně jsem strávil 3 sezóny, ve kterých jsme postupně postoupili do nejvyšší soutěže a poté 2x vyhráli titul. Do týmu přišli s úspěchem další hráči a já se propadal sestavou. Skončil jsem na půl roku v Třinci a poté jsem šel do Kralup nad Vltavou, kde byly ambice na postup do nejvyšší soutěže.
Měl jsi i jiné nabídky? Lituješ svého rozhodnutí, nebo jsi zvolil správně?
Po odchodu ze Vsetína jsem možná udělal chybu, protože jsem měl nabídku do Pardubic. Nakonec jsem zvolil srdcem, protože v Kralupech bylo tehdy 6 kluků, které jsem znal z vojny. Myslím, že jsem mohl hrát extraligu déle. Jinak jsem si užil všechna angažmá, žádné nevyčnívalo.
Jak došlo k tvému přesunu na trenérskou lavici?
Dostal jsem nabídku do tehdy druholigového Uherského Hradiště, kde jsem měl funkci hrajícího trenéra. Vždycky jsem chtěl trénovat, takže jsem kývl.
Jak jsi se cítil na trenérské lavičce?
Vletěl jsem do toho s elánem. Dostal jsem na starost 7. a 8. třídu a do toho jsem stále hrál, takže mě mohli kluci brát jako vzor.
V roce 2007 tě cesta přivedla zpět na Vsetín. Jak k tomu došlo?
Byl jsem zhruba 6 sezón v Hradišti. Vždycky jsem se chtěl na Vsetín vrátit a když tu skončil jeden z trenérů, tak mě tehdejší šéf hokeje Olda Štefl oslovil a já kývl.
Na Vsetíně jsi začínal u juniorů, se kterými jsi usiloval o postup do extraligy. Jak na tuto dobu vzpomínáš?
Ty kluky jsem znal déle, měli skvělou partu a šli jsme si za postupem. Ta cesta byla velmi dlouhá, hráli jsme celou sezónu na 15 hráčů. Nakonec jsme doma postoupili při výborné podpoře od fanoušků. Doteď na tuto sezónu vzpomínám.
Klub tě v průběhu let vytáhl do tehdy 2.ligového A – týmu. Zároveň jsi měl trénovat dorostence. Jak těžké bylo tyto 2 kategorie skloubit?
Je lepší mít na starost jen 1 tým. V té době nebyl klub v takové kondici, aby dokázal platit více trenérů. Náročné to bylo, musel jsem rozložit síly. Kolikrát jsem přejížděl z poledního zápasu dorostenců na večerní zápas A-týmu. Dělal jsem to rád, nechtěl jsem opustit ani jeden tým.
Udržet extraligu v mládeži bylo velmi náročné, ale já vždy věřil!
I když jsi byl již hlavním trenérem pouze A - týmu, vsetínské vedení tě několikrát využilo u dorostenců. Například v sezóně 2016/17, kdy byl starší dorost na jasně sestupové příčce, jsi byl povolán na výpomoc. Věřil jsi, že odvrátíte sestup?
Na Vsetíně se posledních 10 let hraje v mládežnických kategoriích o záchranu. Udržet tady extraligu tak dlouho v tak malém městě bylo velmi náročné. Konkrétně tato sezóna se doháněla na poslední chvíli. Nakonec jsme stáhli patnáctibodovou bodovou ztrátu a v posledním zápase v Kolíně jsme se udrželi. Věřil jsem našemu týmu.
Ve stejném roce ti přibyl do trenérského týmu Jiří Dopita. Znali jste se již z minulosti?
S Jirkou jsem se potkal při mojí poslední hráčské sezóně na Vsetíně. Jsem rád, že tady je, je to opravdová legenda a má co předat.
Sezóna 2016/17 pro tebe byla zvláště produktivní. Stihl jsi totiž i postoupit s A - týmem do 1. ligy. Jak se tato sezóna vyvíjela?
Byli jsme na takové křižovatce, po dvou prohraných finále jsme se museli zprofesionalizovat. Místo večera jsme trénovali dopoledne, zlepšili jsme klukům podmínky, obměnil se kádr. Kondice šla nahoru a s ní i stav mužstva.
Věřil si, že 3.rokem postup urvete?
My jsme předešlé 2 roky nebyli favoriti, přesto jsme Přerov s Frýdkem Místkem potrápili. Situace se změnila a my po právu byli hlavním favoritem na postup. Tíha a zodpovědnost byla velká, ale věřil jsem nám.
První sezónu v 1. lize jste se jako nováčci dostali do play-off. To by se dalo považovat za překvapení, ale Vsetín se se svými ambicemi netajil.
1.sezóna bývá stabilizační. Po úvodních 2 výhrách jsme se trápili, proto jsme posílili tým o hráče jako Kopta, Protasenya nebo Beránek, kteří nám pomohli. Na konci sezóny jsme uhráli 5 výher v řadě, což nás posunulo na postupovou pozici.
Každým rokem děláte pokroky, minulý rok jste vypadli v semifinále. Je letos cílem finále? Nebo rovnou postup?
bylo řečeno, že se chceme neustále zlepšovat. Samozřejmě přijdou horší chvilky a sezóny. Chceme ovšem přinášet radost fanouškům a hrát stále nahoře. Letošní sezóna zatím nejde podle představ, hrajeme kolem 2. až 4. místa, což je mírné zklamání. V play-off se ovšem může stát všechno, my věříme naším klukům a ambice jsou uhrát co nejlepší výsledek.
