Vždycky jsem za největší hodnotu vedle zdraví a rodiny považoval svobodu. Pokud se podívám v čase nazpět, byla hlavní motivací, proč jsem založil vlastní školu, právě svoboda. Jako ředitel státní školy jsem jí dost neměl, a neměli ji ani studenti. Než se podařilo cokoli prosadit, nadšení a chuť s něčím pohnout mizela.
Brzy po pádu komunismu jsem neodolal nutkání jít do rizika, opustit teplé místečko na státní škole a zkusit zřídit a vést školu „na vlastní triko". Přestal jsem učit skvělý předmět český jazyk a literaturu a dal si spoustu předsevzetí. Jedno z nejdůležitějších bylo ponechat maximální možnou míru svobody kolegům pedagogům a stejně tak i studentům. Otevřít oběma těmto skupinám, které tvoří základ školní pospolitosti, široké mantinely. Dát jim volnost, která není na jiných školách běžná. Volnost se všemi riziky, kterých není málo. Vytvořit prostředí, kde se povídání a poslouchání přemění na činorodou akci, protože posláním školy je především utváření ducha, nikoli pouhé trénování paměti. A co je škola? Vytváří ji především lidé, až pak je všechno ostatní. Jestliže ti lidé dostanou prostor k seberealizaci, měli by, doufám, rozvoj ducha v rámci aktivní činnosti podporovat, pokud jsou sami osobnostmi. Jak říká východní moudrost, nejlepší učitel je ten, který dovede svého svěřence k tomu, aby jeho samého přerostl.
Existují jedinci, kteří mne tu a tam nabádají, abych vydával více nařízení, návodů, předpisů, abych více trestal, abych přitáhl šrouby, reguloval, kontroloval, slídil tam či onde. Neudělám to, protože bych se zpronevěřil svému přesvědčení. Pamatuji si, jak jsem v listopadu devětaosmdesátého roku oběhl všechny třídy školy, v níž jsem tehdy působil, a společně s žáky jsme zamířili na Náměstí Svobody, kde se odehrávala „vsetínská revoluce". Název náměstí je příznačný, vůně svobody byla opojná, a zůstává takovou dodnes. Ve svobodném prostředí má člověk možnost myslet, rozhodovat se a tvořit, získává touhu po činech, kdežto tam, kde je nucen pouze poslouchat a pamatovat si, bývá myšlení potlačováno a odplavováno a život se stává statickým a mrtvým. Pokud se člověk rozhoduje sám, neznamená to, že všechno posoudí správně. Naopak, každý se občas spleteme - a ruku na srdce - omyl je zkušenost nad jiné a má velkou cenu, i když bolí. Vlastní zkušenost je velkým bohatstvím, kdežto poučka naučená nazpaměť bez myšlení je bezduchá a bezcenná. Co tím chci říci? Braňme si svobodu! Ale současně mějme na paměti, že hlupák jí dokáže zneužít, aniž si uvědomí, že tím o víc přichází, než získává.
Mám neodbytný pocit, že oné svobody a nezávislosti tak nějak ve společnosti rok od roku ubývá, a že je potřeba ji bránit, protože úbytek svobody zpravidla vede k nadprodukci hlouposti, a to není dobrá vyhlídka. Pojďme společně za tím, aby v naší škole, která je malým světem pro všechny, kteří v ní pracují a studují, bylo hlouposti co nejméně, abychom před ní neskláněli hlavu, ať už se objeví odkudkoli, a aby nám spolu bylo dobře. Abychom se navzájem respektovali a abychom si jeden druhého vážili bez ohledu na to, kolik nám je let a zda jsme zrovna v mateřské, střední či vysoké škole, zda jsme předškoláci, žáci, studenti nebo učitelé.
