Zamyšlení ředitele V.   

Jak člověk nabývá s věkem zkušenosti, mnohem jasněji vidí věci, které dříve neviděl. Dlouho jsem si myslel, že život každého z nás je řízen především vědomostmi, znalostmi, dovednostmi, a třeba také původem nebo finančním zajištěním. Mýlil jsem se.

Dnes jsem přesvědčen, že všechno, co jsem uvedl, je až druhořadé. Dobrý život je inspirován především láskou. Člověk by měl milovat to, co dělá, najít lásku v tom, do čeho se pustil, a mít rád věci a lidi, kteří ho obklopují. Když tohle funguje, jsme šťastní z pouhého bytí. Neřešíme, jako by šlo o život, co bude za týden, za měsíc, za rok, jestli máme ve výplatě o tisícovku více nebo méně, a radujeme se z drobností, ze slunka i z deště, z každodenních rituálů, a to i v případě, kdy máme náročné povolání a jsme kolikrát utahaní, unavení a radost ze života z nás v tu chvíli zrovna netryská.

S tím samozřejmě souvisí motivace. Současná společnost je posedlá motivací. Existují kouči už prakticky na všechno, kteří nás mají svými impulsy dostat dál, výš, vést nás k vítězstvím nad jinými, k lepšímu, k blahobytu, k bohatství, k přesvědčení, že pořád nemáme dost, že se nemáme uspokojovat, ale podávat stále vyšší a vyšší výkony. I naše české školství jako by ztrácelo empatii a rezignovalo na emoce, ale vše měřilo jen na koeficienty, body a kvantitativní stupně. Jsme tak přemotivovaní, že v nás pořád vrtá červ nespokojenosti: i když už jsme dobří, musíme být přece výborní, a když jsme výborní, přece musíme být ještě lepší! A úplně normální obyčejná lidská spokojenost z existence? Na tu přece nemáme čas. Jak můžeme být spokojení tady a teď, když přece máme ještě tyto nesplněné plány, cíle a vize? Až je naplníme, to teprve bude paráda!

Naše subjektivní světy tak nenachází harmonii, ale upachtěností a plahočením za uspokojováním svého ega ztrácíme schopnost prožívat obyčejné lidské štěstí. Racionalita přetlačuje emoce, a tak místo toho, abychom považovali za nejlepší investici do svých životů lásku (baví mě to), dáváme přednost racionalitě (chci dosáhnout nejvýš a vytřískat z toho co nejvíc). A pak se divíme, že místo štěstí v nás převažuje věčná nespokojenost, nenaplněnost, pořád nestíháme, a aniž si to uvědomujeme, prudíme tím nejenom sebe, ale i své okolí.

Nestydím se přiznat, že svoji práci miluji. Škola je mým celoživotním koníčkem a sama o sobě je mojí celoživotní pracovní motivací. Poskytuje mi poznávání, dobrodružství i stálost, vzrušení i uspokojení, podněcuje zvídavost a touhu tvořit.  A abych nezapomněl na to nejdůležitější – potkávat se s kolegy, kterých si vážím – myslím tím studenty, pedagogy i ostatní zaměstnance, rodiče, pracovníky institucí a úřadů, bez kterých by se školství neobešlo.

I když jednou je líp, jindy zase hůř, většinou to dopadne dobře, když člověk myslí pozitivně. Jedna z mých nejdůležitějších zkušeností má bohužel tragický podtext. Ale je pro mne dodnes velice poučná, tak se o ni s Vámi podělím. Je tomu už nějakou dobu, kdy pár let po maturitě zemřel jeden z našich absolventů. Nebyl to zrovna premiant, ve třetím ročníku byl na pokraji vyloučení ze školy, avšak nakonec se tak nestalo. K mému překvapení mi přišel po pohřbu jeho tatínek poděkovat. Vzpomínal, jak jeho synovi pomohlo ve chvíli, kdy už úplně rezignoval, že jsem ho v ředitelně v tichosti vyslechl a pak s ním rozmlouval vlídně, se zájmem a úctou, a našel pro něj alternativní řešení situace. A že právě ta chvíle, kdy nenarazil na odpor či odmítání, ale vstřícnost, pochopení a snahu pomoci, ho motivovala k dokončení střední školy. A nakonec zvládl i vysokou školu právě v oboru, který jsem kdysi vystudoval já sám.

V rovině vztahové, morální, a skoro i spirituální, toto vyznání zlomeného otce představovalo jeden z nejsilnějších momentů v mé pedagogické kariéře. Přispělo k mé životní zralosti a k přesvědčení, že každý student si zaslouží respekt, a i když se mu nedaří, je třeba v něm pěstovat a podporovat víru ve vlastní schopnosti, smysl pro dobro a spravedlnost, včetně povzbuzení, že jednoho dne bude úspěšný a skvělý, bez ohledu na to, zda má či nemá talent zrovna na matematiku nebo na jazyky. Kvadratické rovnice se naučíme i v šedesáti, ale hodnotový žebříček se utváří do dvaceti let. Proto není hlavním posláním školy nacpat do paměti studentů kvanta encyklopedických vědomostí. V první řadě z nich musí škola vychovat dobré lidi, kteří mají schopnost prožívat a rozdávat lásku k lidem, věcem, k práci a k životu vůbec. Takovou bych naši školu chtěl mít a trochu neskromně doufám, že i mám.

Váš

Karel Kostka