FACEBOOK
KOSTKA RÁDIO
PŘIJÍMACÍ ŘÍZENÍ
VIRTUÁLNÍ PROHLÍDKA
Vyhledávání
 
 
ÚvodKostka školaKostka rádioKostka školaABSOLVENTSKÉ ROZHOVORYKostka školaRozhovor: Vlastimil Mach - kameraman
 
 
 

Newsletter

 

Chcete dostávat do Vaší e-mailové schránky informace o zajímavých akcích, které chystáme na Kostka škole? Zadejte níže Váš e-mail.

 

 

 
 

Nenudíme se!

 
Sociologicka exkurze Praha L2.A 6.4.2016
Maturitní skupinky 2017
Halloween 2010
Florbal Challege a okrsek dívky
Argubitka - Verbattle - debatní soutěž Zlín 5.4.2019
Výtvarné práce M3.A - Surrealismus
Předávání maturitních vysvědčení

Rozhovor: Vlastimil Mach - kameraman   

 

Vlastimil Mach je kameraman a dobrodruh každým coulem. Za svůj život vystřídal několik profesí a má za sebou neskutečný životní příběh. Sáhl si na úplné dno, byl čtyřikrát na misi v Afganistánu a několikrát byl na pokraji života a smrti. Je to člověk, který má co říct, bohužel čas je nepřítel, a tak si můžete přečíst alespoň útržky z jeho života.

PROČ PRÁVĚ VLASTIMIL MACH?

A panem Machem jsem se seznámila, když jsem byla u něj na praxi. Už tenkrát ve mně svými příběhy zanechal dojem, a tak byl první, který mě napadnul, když jsem přemýšlela, koho si na rozhovor vyberu. Naše příjemná konverzace trvala šest hodin, proto je mi líto, že se sem vše nevlezlo. Musím říct, že jeho životní příběh mě uchvátil. Ačkoliv sem nemohu psát o všech jeho zážitcích, vzhledem k tomu, že jsou některé až moc soukromé, myslím si, že to i tak může být zajímavé čtení.


DĚTSTVÍ

 

Jaké jste měl dětství?

Dětství jsem měl svým způsobem pěkný a svým způsobem nehezký. Je to dáno hlavně tím, že jsem měl dva tatínky a ani jeden nebyl, jak bych řekl, to pravý ořechový, bohužel na to psychicky doplatila má maminka. To je i důvod, že jsem se za svůj život třináctkrát stěhoval.

Jaký byl váš biologický otec?

Jediné, co si pamatuji je to, že měl bledě modrý skútr, a že házel po mamince nože. Pak už jen to, jak jsme se v noci za strašného deště stěhovali.

Jaký byl život s nevlastním otcem?

Můj nevlastní otec byl lesák v Beskydech na polesí, takže jsem prožil doslova kouzelné dětství v přírodě. Když otce povýšili na vedoucího, stouplo mu to do hlavy a od té doby šlo vše z kopce. Dal se na pití a začal používat návykové léky. Rozložilo to celou rodinu a projevilo se to na psychice mě i mé maminky, a tak jsme se odstěhovali.

Kolik vám bylo, když se tohle všechno odehrálo?

Byl jsem zrovna ve druháku na gymplu. Tenkrát jsme se přestěhovali z přírody do města, takže jsem začal trošku vystrkovat růžky a dělal jsem “lumpárny“.

Podělíte se o nějaké vtipné vzpomínky z té doby?

Nejlepší vzpomínky mám ze Svazu mládeže. Tenkrát jsem celý systém uchopil trošku jinak, a nakonec jsem se vypracoval až na předsedu. Dělali jsme tam neskutečný rošťárny, ale je pravda, že jsme na oplátku  třeba malovali čekárny a podobně. Strašně jsem v té době všemu vzdoroval, bohužel jsem musel chodit na schůze, kde jsem vždy tvrdil, že se necítím být vyzrálý, na to abych vstoupil do strany.

 

„Policisté mi znepříjemňovali život, tak jsem se za trest vyspal s dcerou velitele místní policie.“

 

Vstoupil jste někdy do strany?

Ne, nevstoupil, ale zadělal jsem si tím na docela velký problém, protože jsem si na jedné schůzi stěžoval na tamější policii, že je zkorumpovaná. Tím jsem si neskutečně naběhl a od té doby po mě policie šla.  Třeba jednou, když jsem šel se svým místopředsedou ve čtyři ráno ze zábavy, tak nás odchytli, odvezli na služebnu, kde jsme se museli svléknout a nahatí se otáčet dokola. Poté co jsem se mohl obléct, jsem si sedl za stůl před vyšetřovatele a doteď si pamatuji, jak se na mě podíval svýma nepříjemně zelenýma očima a řekl: „Machu, já tě stejně do toho kriminálu dostanu!“

Máte takových nepříjemných zkušeností více?

Ano, celkem mi tenkrát znepříjemňovali život, jak jen mohli. Za to příkoří, co nám způsobovali jsme si vymysleli, s odstupem času, blbou odplatu, že jsme se za trest vyspali s dcerou velitele místní policie. Byl to pocit toho blbého klukovského vítězství.

 

VOJNA

 

Co jste dělal po střední?

Hned po škole mě povolali na vojnu. Užil jsem si neskutečně krásnou a zároveň nechutnou vojnu. Byla to ještě ta klasická, kdy brečíte, zažíváte šikanu a podobně. Časem se mi naštěstí povedlo z toho vymanit, protože jsem se zázračným způsobem dostal k tomu, že jsem promítal filmy v určené dny na politicko-výchovné světnici. Pak se tam vybudovalo kino, které jsem převzal, takže jsem měl možnost vyjíždět častěji do města a shánět filmy. Díky tomu jsem měl zase prostor na rošťárny, vodil jsem si do kasáren holky a dělal věci které se nemají.

Jaký byl váš největší průšvih na vojně?

Vzhledem k tomu, že jsem byl v útvaru zvláštního určení, tak se tam průsery trestali opravdu přísně. Dokonce jsem tam skončil i na chvíli ve vězení.

 

„Ve vojenské base se jen pilo, paradoxně jsem si to tam užíval.“

 

Jaký byl pobyt ve vojenské base?

Paradoxně to byly jedny z nejkrásnějších dnů na vojně, protože jsem byl pěkně zavřený v base a kuchaři mi přes strážné posílali strašně moc jídla, protože jsem byl známý díky promítání v kině. V base jsme taky hodně chlastali, bohužel se to domákl hlavní dozorčí, tak se mi pobyt o tři dny prodloužil.

 

ŽIVOT PO VOJNĚ

 

Co se dělo po návratu z vojny?

Po návratu jsem hledal práci, a kamarádi mě přemluvili, ať jdu na šachtu, že si tam vydělám pěkný peníze. Je pravda, že na tu dobu se tam vydělávalo opravdu hodně. Tak jsem se rozhodl podepsat smlouvu na rok.

Jaká byla práce v dolech? Přece jenom je to opravdu náročná práce.

Začátky byly hodně náročné. Dodnes si vzpomínám na svou první jízdu klecí dva a půl kilometru dolů. Zcela narovinu, byl jsem tehdy posraný až za ušima. Postupem času jsem se vypracoval a připouštěli mě k čím dál, tím víc těžším pracím. Začalo mě to opravdu bavit, peněz jsem měl královsky a byl jsem do toho natolik zažraný, že jsem tam zalezl třeba i na 14 dní.

Kam jste se vydal po roce, kdy vám vypršela smlouva?

Když mi končila smlouva, tak za mnou přišel předák, jestli nechci na vojenskou vysokou, že by mě doporučili, že jsem dobrý. Na vysokou jsem chtěl opravdu nastoupit, zlom nastal bohužel tehdy, když jsem si musel prodloužit smlouvu a kvůli tomu zajít za doktorkou. Ta mi ale zjistila vysoký tlak, a tak mi potvrzení o způsobilosti nedala.

Tenkrát se jí říkalo rumová královna, a všichni mě nabádali k tomu abych jí koupil litr rumu, že mi potvrzení dá. Já to tenkrát ale neuměl, a tak jsem díky své blbosti a jedné flašce rumu nevystudoval vysokou školu. Poté jsem začal pracovat v ČSAD, v pobočce, která zabezpečovala rozvoz sudového a lahvového piva. Tam jsem po nějakém čase skončil a začal jsem vyrábět klobouky v TONAKU.

 

TOTÁLNÍ DNO


Co bylo potom?

Po roce 1989 jsem začal podnikat v potravinářství a otevřel jsem si se svou tehdejší ženou obchod. Tenkrát jsme si obchod i postavili a vzali si na něj hypotéku, pro představu, tenkrát byl úrok 21 procent. Všechno šlo dobře, obchod vydělával, a dokonce jsme si i otevřeli několik poboček. Bohužel se zanedlouho začali otevírat velké potravinářské řetězce a asi za rok nás převálcovali.

 Jak jste se s touto situací poprali?

Většinu poboček jsme prodali, splatili jsme dluhy a snažili jsme se přežít v prostorách bývalých potravin, kde jsme zkoušeli prodávat textil z Holandska. To sice fungovalo, ale jen určitou dobu. Chtěl jsem to tenkrát zavřít, má žena to ale neustále odmítala. Já se poté snažil tu firmu prodat, nechal jsem udělat i audit. Dost jsem si naběhl, jedna česká firma měla zájem, vypadalo to všechno dobře, a nakonec nás vytunelovali. Měli jsme na krku pouze dluhy, a dá se říct, že jsme byli finančně na dně. V té době to samozřejmě začalo skřípat i ve vztahu s mou tehdejší ženou.

 

„Přišel jsem o vše, chtěl jsem si sáhnout na život.“

 

Co přesně se stalo?

Má tehdejší žena mě tenkrát obrala o vše o co mohla. Udělala na mě několik podvodů a jediné co mi zbylo byly dluhy. Byl jsem bez práce. Vyházela mi všechny věci, neměl jsem vůbec nic.

Jaké podvody vám udělala?

Všechno to začalo, když měla zdravotní problémy a můj kamarád saniťák se nabídl, že ji bude vozit do nemocnice. Bohužel se do něj zamilovala. Z ničeho nic začala říkat, že se rozvedeme. Vůbec jsem to nechápal a její zdůvodnění bylo, že když se rozvedeme, tak jako samoživitelka bude mít více peněz. Vzhledem k naší tehdejší finanční situaci by se peníze navíc hodili. Nicméně i tak jsem to odmítal a přišlo mi to jako hrozná blbost.

Ona na mě neustále tlačila, až jsem povolil a na rozvod přistoupil. Druhý den mi hned přinesla rozvodové papíry včetně majetkového vypořádání. Ani jsem to nečetl a podepsal jsem jí to. Byla to velká chyba. Další den mi vyházela všechny věci.

Co jí k tomu vedlo?

Řekla mi, že tady už mi nic, včetně celého baráku nepatří, podepsal jsem totiž to majetkového vypořádání. Všechno oblečení mi vyhodila do koše, nábytek vyházela z okna a následně ho rozsekala sekyrou. Zničila úplně vše. Nezbylo mi vůbec ale vůbec nic.

Jaké pocity jste z toho tenkrát měl? Zasáhl jste nějak?

Jen jsem tam stál a myslel jsem, že je po mně. Byl jsem mrtvý muž. Nemohl jsem nic dělat, papíry jsem podepsal, opravdu mi už nic nepatřilo. Byl jsem na dně, začal jsem pít abych vůbec usnul. Přiznám se, že mi to pomohlo, pak mě to už přestalo bavit. Všechny tyto události mě dohnali až k myšlenkám na sebevraždu.

Pokusil jste se někdy opravdu zabít? Nebo to skončilo pouze u myšlenek na sebevraždu?

Měl jsem legálně drženou zbraň. Nejdřív jsem si s ní jen pohrával, pak už jsem ji začal i obracet proti sobě. Když už to bylo opravdu na hraně, tak jsem si to naštěstí uvědomil a zavolal psychiatrovi, ta návštěva mi vlastně zachránila život. Takže jsem se vzchopil a vím, že to jde. Sebevrahy ale neodsuzuji, hranice je totiž opravdu malá.

Co se vám v tu chvíli, když jste před sebou držel zbraň, odehrávalo v hlavě? Co bylo impulsem, že jste to nakonec nezmáčkl?

Nedá se to přesně specifikovat, postupně jsem k tomu rozhodnutí dozrával. Jak už jsem říkal, každý den, jsem si s pistolí pohrával ale vždycky přišel takový záchvěv, dneska ještě ne. Postupně jsem si začal uvědomovat o které věci vlastně přijdu, když tu nebudu.

Jak jste se z toho všeho dostal?

Po určité době jsem dostal nabídku na práci. Dělal jsem v regionální televizi v Novém Jičíně obchodního zástupce na reklamu. Tenkrát jsem se finančně zvetil, práce mi šla, a i mě opravdu bavila. Hned přes chodbu, kde jsem měl kancelář sídlila ještě jiná televize, která mi nabídla, zda bych nechtěl sem tam zaskočit kameramana, já tenkrát žádné zkušenosti neměl, jen jsem občas něco natočil na automobilových závodech, na kterých jsem jezdil. Nicméně práci jsem přijal a vlastně to byly počátky mého kameramanství.

Jak jste se dostal k natáčení zpravodajství pro Hranice?

Když jsem přijal práci kameramana v regionální televizi v Novém Jičíně, začal jsem chodit do filmové školky, kterou jsem nakonec začal i vést. Pak mě přesunuli do regionální televize v Hranicích, já byl z toho úplně na šrot, bylo to z týdne na týden. Nejdřív jsem dělal pod televizí Morava Olomouc, pak mě to ale všechno začalo štvát, tak jsem si založil svou vlastní televize, vyhrál výběrové řízení a dneska dělám zprávy sám na sebe.

 

MISE V AFGÁNISTÁNU


Je o vás známo, že jste byl na několika misích v Afganistánu jako kameraman, jak jste se k tomu dostal?

Nejdřív jsem byl na misi v Kosovu, na této misi jsem natočil dokument, který následně dostal několik ocenění Kafka, tehdy jsem si uvědomil, že v tom, co dělám, jsem docela dobrý. Když jsem se pak dozvěděl, že vojáci z Hranic jedou na misi do Afganistánu, bylo jednoduché se tam dostat, jelikož jsem se už znal s velitelem.

Co přesně jste na misi v Afganistánu dělal?

Natáčel jsem tam reportáže o všem, co se na misi dělo. Takhle začala má spolupráce s vojáky a díky tomu jsem měl možnost se do Afganistánu podívat čtyřikrát.

Jaké to bylo, když jste se tam podíval poprvé? Měl jste strach?

Když jsem tam poprvé přijel, měl jsem hlavu tzv. v pejru, netušil jsem, co mě čeká, proběhlo školení od Američanů, ukázali nám, kde jsou aktuální útoky, kde nás čeká nebezpečí. Zároveň jsem byl seznámen se všemi pravidly, které musím dodržovat. Když jsme přelétávali vrtulníkem na základnu tak jsem čuměl jak puk. Všude se jen střílelo, já si ještě tenkrát vymohl sezení úplně vzadu, abych mohl točit. Vzadu byla otevřená plošina, kde se střílelo z kulometů hlava nehlava. Náboje lítali všude kolem mě, byl jsem opravdu vystrašený. Takže takové jsem měl přivítání.

Jaký byl váš nejzajímavější zážitek v Afganistánu?

Určitě když jsem měl možnost si promluvit s tehdejším guvernérem. Je to zajímavý, člověk má v hlavě veškeré poučky, jak se má a nemá chovat, kterou rukou má jíst, jak se chovat ke starším, že by se měl nechat zarůst, protože pro ně je to znak důstojnosti… Měl jsem tudíž ze setkání s ním, logicky, přirozený respekt. Nakonec to byl opravdu krásný rozhovor, vlastně docela vtipný, jako když babička tahá řepu. Probíhalo to tak, že já jsem vznesl dotaz, ten byl následně přeložen do angličtiny, z angličtiny do talibánštiny a naopak.

Jaké pocity ve vás guvernér zanechal?

Byl to takový starý milý pán. Zanechal ve mně strašně dobrý dojem. Inteligentní, vysoce vzdělaný, měl opravdu dobré názory. Každý máme předsudky a představy jen z médií, on mě ale přesvědčil o opaku. Bohužel to neskončilo dobře. Po návratu domů byl na něj spáchán atentát, zcela narovinu jsem se tenkrát rozbrečel, takový ve mně zanechal dojem. On to totiž myslel s obnovou Afganistánu opravdu dobře.

Kdy jste měl největší strach?

Byl tam problém s výjezdy, jelikož ta oblast byla poměrně nebezpečná, vždy to bylo padesát na padesát, člověk nikdy nevěděl, zda se vrátí. I přesto všechno jsem na několika výjezdech byl. Největší strach jsem měl na tom prvním. Nejhorší je, jak člověku začnou v hlavě blikat všechny ty poučky na co si dát pozor, vidí pak nebezpečí i tam, kde není. Celou dobu jsem byl v pozoru.

Na co si dát tedy pozor?

Na mém prvním výjezdu jsme hned na začátku viděli opuštěnou cisternu bez řidiče, v takovém případě tam bývá většinou nějaké výbušné zařízení. Když jsme poté dojeli na náměstí, byly tam pouze ženy a děti, další nástraha, jelikož děti a ženy obětují kdykoliv. Měli několik opravdu důmyslných zařízeních, od výbušniny v mobilu až po pilu.

Co vás nejvíc vyděsilo na vašem prvním výjezdu?

Jeli jsme kolem takové zbořeniny, z které vylezl talibánec. Mávl na někoho do dvora a vyšla holčička. Pořád ji strkal k nám, ta holčička vypadala, že se jí moc nechce. Koukal jsem na ni a viděl, že má na zádech nějaký hrb. Myslel jsem si, že má na sobě bombu. Hned jsem zurgoval vojáky, kteří na ní namířili kulomet, když přišla blíž měla na zádech opravdu hrb, protože byla postižená, šla jen pro vodu. Cítil jsem se kvůli tomu trochu špatně, ale jak má člověk neustále v hlavě, jaká nebezpečí na něj čekají, vidí ho pak opravdu i tam, kde není.

Jaké byly ostatní výjezdy? Byl jste neustále v pozoru, nebo si člověk zvykne?

Abych pravdu řekl, tak jsem na dalších výjezdech třeba prospal celou zpáteční cestu, jak jsem se cítil v klidu a bezpečně. Člověk je sice v pozoru neustále, ale už to potom vyhodnocuje jinak.

Zažil jste nějaký raketový útok na základnu? Jak to probíhalo?

Bylo jich tam poměrně dost. Dodnes si vzpomínám na svůj první. V americké jídelně měli strašně dobrou zmrzlinu. Večer jsem si pro ni šel, a v tu chvíli začal raketový útok. Po setmění tam bylo nařízené, že neexistovalo jakékoliv světlo, všude bylo zatemnění. Jediné, co bylo povolené, byly malé baterky s červenými světýlky. Takže jsem tam stál uprostřed útoku se zmrzlinou v ruce a nevěděl co mám dělat. Všichni už byli zalezlí v bunkrech. Naštěstí si mě všimli a do jednoho mě zatáhli, nakonec vše dopadlo dobře.

Jaký byl kontakt s rodinou? Přece jen, spojení je složitější.

Telefony tam sice byly ale v praxi to probíhalo tak, že jsem dostal na lístečku 28 čísel přes které jsem se pracně dostal na spojovatelku na Ministerstvu obrany v Praze a ta mě následně přepojila domů. Abych pravdu řekl, tak jsem se dostal do stádia jak všichni vojáci, že po dvou po třech dnech už není o čem povídat. V Afganistánu se stane život stereotypní, je to úplně jiný svět. Takže nakonec člověk volá domů jen aby dal vědět, že ještě žije.

Byl jste smířený s tím, že se nemusíte vrátit?

Možná to teď bude znít blbě ale já s tím smířený byl. Bylo to dané hlavně tím, co jsem měl za sebou. Sáhl jsem si na hranici mezi životem a smrtí. Ačkoliv to bude znít asi nadneseně, já si myslím, že se člověk může smířit se smrtí. Máme z ní všichni strach, ale pokud si člověk projde takovými věcmi, tak se to dá, srovnat si to, že tady jednoho dne nebudu.

 

 

 

 

Rozhovor: Vlastimil Mach - kameraman
Vlastimil Mach
Rozhovor: Vlastimil Mach - kameraman
Vlastimil Mach
 
 
 
 

O škole

 

Navigace

 

Kontakt

 

Odkazy

Střední škola Kostka je certifikovanou školou v rámci mezinárodního programu IES (International Education Society) a již více než 10 let má jako jedna z mála českých středních škol přidělený hodnotící rating BBB tj. VYSOCE ERUDOVANÁ A PROFESIONÁLNĚ VEDENÁ INSTITUCE.

Více zde

Střední škola Kostka s.r.o.
Pod Pecníkem 1666
75501 Vsetín
Zlínský kraj
 

 

 

IROP

 

OP JAK

 

 

 

 
 

© 2016 | kostka-skola.cz

FACEBOOK
KOSTKA RÁDIO
PŘIJÍMACÍ ŘÍZENÍ

Kalendář akcí

červen 2024
 
po
út
st
čt
so
ne
 
 
 
 
 
 1
 2
 3
 4
 5
 6
 7
 8
 9
 10
 11
 12
 13
 14
 15
 16
 17
 18
 19
 20
 21
 22
 23
 24
 25
 26
 27
 28
 29
 30