Rozhovor: EMMA SMETANA – zpěvačka a moderátorka   

My jsme zastihli Emmu ve Zlíně na její Over tour k novému singlu Over a popovídali jsme si s ní o tom, zda-li přemýšlí nad taneční kariérou, jakou odstrašující zkušenost jí dala televize Nova a jaké to je pracovat s lidmi, kteří jsou pro ni novinářskými vzory. 

 

Emma Smetana: „S Billie Eilish bych vydržela prosedět čtyři dny.“

  

Začneme tematicky. Jak se Vám dnes hrálo?

Krásně. Jsem úplně nadšená z toho, že jsme sem mohli takto poprvé přijet na veřejný koncert. Je to vždycky trošku dobrodružné, když člověk někam přijede poprvé, protože si není jistý, jestli třeba nebude hrát pro tři lidi. Byla jsem ale mile překvapená. Takže děkuju, děkuju za to, jaké to tu bylo.

 

My děkujeme! Po dnešním koncertu a Vašich tanečních kreacích bych dokonce řekla, že jste i tanečnice. Nepřemýšlela jste nad taneční kariérou?

Zajímavé, tak to jste první člověk, co mi toto v životě řekl, takže jsem o tom nepřemýšlela. Zamyslím se (usmívá se).

 

Nedávno jste vydala nový singl Over, jehož videoklip byl natočený ve Španělsku. Z jakého důvodu zrovna tam?

Protože Jordan s Givim (Jordan Haj a Givinar Kriz, poznámka redakce), to znamená režiséři klipu, si vymysleli, že klip musí vypadat jako americko-kalifornská prérie - pusté duny a poušť. V Almérii na jihu Španělska se kdysi dávno točily všemožné westerny, pořád tam ještě jsou ty staré kulisy a taková ta westernová městečka. Mě teda dost lákalo do nich lézt a dělat něco tam. Ale kluci mají naštěstí velice dobře vyvinuté varovné signály, když se něco začne blížit kýči, takže jsme se tam nakonec nevydali. Ale bylo to dobrodružné.

 

„Položila jsem si upřímnou otázku, jestli chci dělat profesi, ve které je proměnlivá kvalita.
Upřímně jsem si odpověděla, že ne.“

  

Ve videoklipech předvádíte skvělé herecké výkony. Spatřit jsme Vás mohli i v různých českých seriálech a filmech. Jak to máte s herectvím nyní?

 Hraju jen velmi sporadicky. Je to i tím, že nemám čas chodit na castingy, a tím, že v myslích režisérů jsem celkem oprávněně zařazená především jako televizní moderátorka. Herečkou jsem vlastně nechtěla být nikdy. Když jsem byla dítě, měla jsem jasno v tom, že chci dělat hudbu. Ale můj tatínek, hudební manažer a producent, mi to celé dětství a dospívání velice úspěšně rozmlouval. Věděl, co to obnáší. Takže jsem pak vystudovala seriózní obor Politologie a mezinárodní vztahy a až potom jsem si dovolila zkusit založit kapelu a dělat hudbu.

A to herectví se do toho připletlo náhodou, protože jsem měla pocit, že po dokončení druhé vysoké školy a při tom rozjezdu kapely bych se taky měla nějak živit (usmívá se). Zapsala jsem se do různých castingových agentur a myslela jsem si, že se občas mihnu v nějaké reklamě a tím zaplatím nájem. Naštěstí se potom naskytly i hezké herecké příležitosti, což pro mě v mnoha případech byl silný zážitek. Ale upřímně řečeno jsem si tím neplnila nějakou hereckou ambici, protože tu jsem vlastně nikdy moc neměla. Pak jsem měla to štěstí točit s Agnieszkou Holland (polská filmová režisérka a scénaristka, poznámka redakce), což pro mě bylo nezapomenutelné. Byla to trilogie Hořící keř pro HBO. A mám-li být upřímná, všechno, co jsem točila potom, mi přišlo horší. Tak jsem si položila otázku, jestli chci dělat profesi, ve které je ta kvalita takhle proměnlivá. Pokud se člověk chce živit herectvím, musí dělat i projekty, na které zpětně nebude pyšný. Nehledě na to, že někdy jako herec prostě předem nepoznáte, do čeho jdete.

Navíc, někdo má takový talent, že může hrát téměř v čemkoliv a předvede důstojný výkon, ale to není můj případ. Já žádný mimořádný herecký talent nejsem. Takže jsem si po zralé úvaze na tu svou otázku odpověděla, že ne. Potom jsem vzala už jen jeden velký herecký závazek, titulní roli v muzikálu „Lucie, větší než malé množství lásky” sestaveného z písní kapely Lucie, kterou jsem jako dítě měla moc ráda. Čímž jsem si vyzkoušela i divadelní svět a jsem za to ráda. 

 

„Billie Eilish má takovou specifickou vnitřní svobodu, kterou já znám jenom u dětí a u Věry Bílé.“

 

Máte za sebou rozhovor s popovou hvězdou Billie Eilish. Byla jste nervózní?

Z ní ne (usmívá se). Byla jsem nervózní z toho, že ten rozhovor může kdykoliv skončit, protože tyto světové hvězdy vždy dorazí s takovou hodně početnou partou asistentů, kteří všechno hlídají na minuty přesně. My jsme měli vyhrazených asi deset minut. Taky se ale mohlo stát, že někdo usoudí, že Billie je už unavená a stopne nám to po dvou otázkách. Byla jsem nervózní z toho, jestli ten rozhovor dospěje do nějaké důstojné délky a naštěstí ano. Billie byla natolik autentická, příjemná a absolutně otevřená bytost, že já bych tam s ní asi byla schopna sedět čtyři dny a neskromně si myslím, že ona se mnou taky (směje se). Prostě jsme se na sebe navzájem tak hezky naladily. Pak jsem rozhovor ukončila a oni mi ji odvedli! (směje se)

Večer jsme pak byli i na jejím koncertě a já jsem z toho měla asi ještě o něco jiný zážitek, než kdybych s ní odpoledne nestrávila tu hezkou čtvrthodinku. Také jsem se přistihla, že jí držím palce, jako kdyby to byla moje kamarádka, že jí fandím, aby se jí ten koncert povedl, což opravdu nebylo potřeba, protože O2 arena byla plná a ona je na pódiu neomylná. Byl to pro mě jeden z těch rozhovorů, které si budu pamatovat pro ten lidský rozměr. Měla jsem u ní takový výjimečný pocit, že to, co ji napadne a co si myslí, to v tu chvílí řekne.

Ona má takovou specifickou vnitřní svobodu, kterou já znám jenom u dětí a třeba u Věry Bílé. Myslím, že Věra Bílá tuto svobodu měla, protože byla cikánka a žila opravdu tady a teď. My, bílí dospělí, to moc neumíme. A u Billie, které už je 17, takže už by teoreticky mohla být zpracovaná v rámci společenských programů, bylo pro mě osvěžující toto pozorovat.

 

Vzpomínáte si oproti tomu na svůj první žurnalistický rozhovor?

To je otázka, co považujeme za první žurnalistický rozhovor… (zamýšlí se). Poprvé jsem byla na žurnalistické stáži, když mi bylo osmnáct, ve francouzském deníku Libération. Tam jsem dělala rozhovor s jedním hercem, protože jsem se do něj platonicky zamilovala. Dělala jsem, že mě zajímá jeho film. Moc chytrý nebyl a naživo nebyl ani tak oslnivý jako na plátně. To bylo trošku zklamání. Druhá mediální zkušenost byla v Mladé frontě DNES, když ještě Mafra nebyla agrofertní. To mi bylo dvacet jedna a tam jsem dělala pro mě důležitý rozhovor s Madeleine Albright (bývalá ministryně zahraničních věcí USA, poznámka redakce). Dali mi celostranu, takže to jsem si užila.

A můj úplně první rozhovor v rámci DVTV byl s „červožroutem“ (směje se) - kuchařem, co dělá v Nomě, což je oficiálně nejlepší restaurace na světě v Kodani v Dánsku. Vyvíjí tam jídelní lístky, které počítají s netradičními surovinami a momentálně se specializuje na hmyz. Druhým mým respondentem v DVTV byl Aj Wej-wej, což je nejdražší světový čínský umělec, který nebyl úplně příjemný, takže to pro mě bylo nervově zajímavé (směje se). A třetí byl Emir Kusturica (srbský filmový režisér a hudebník, poznámka redakce), což byla úplná procházka peklem. A čtvrtý už si nepamatuju, to už bylo všechno ve stínu těchto tří. Kdybych měla vyjmenovávat všechny rozhovory, co mě poznamenaly, tak bychom tu byli hrozně dlouho. 

 

„Televize Nova mi poskytla neopakovatelnou odstrašující zkušenost. DVTV je oproti tomu krásný kontrast.“

 

V České republice jste se „proslavila“ či „zviditelnila“ prací v televizi Nova, kde jste působila téměř čtyři roky. Poté jste z určitého důvodu odešla. Dala Vám Nova přesto všechno, co se mezi Vámi odehrálo, i nějaké cenné zkušenosti?

Ano. Za prvé mi poskytla neopakovatelnou odstrašující zkušenost, díky které si teď vážím své současné práce (usmívá se). Za druhé jsem si v nějaké praxi dokázala, že nemám ohebnou páteř. Což vlastně někteří lidé nemají celý život jak zjistit, protože před ně nikdo tu morální překážku nepoloží. A samozřejmě jsem se tam naučila celé to televizní řemeslo, což je nezpochybnitelné plus. A za to jsem Nově vděčná, protože naučit se, jak funguje nejsledovanější komerční zpravodajství v této zemi, je samozřejmě slušná výbava do života. To myslím v tom neutrálním slova smyslu. Tři a půl roku tam mě naučilo, jak předat informaci tak, aby to pochopil snad každý.

 

Po odchodu z Novy jste rozšířila moderátorský tým DVTV. Jaká byla Vaše reakce, když Vám tato příležitost byla nabídnuta?

Byla jsem hodně zaskočená. Měla jsem pocit, že se mi to asi zdá, protože jsem o DVTV snila ode dne, kdy to Martin s Danielou a editory Honzou Rozkošným a Honzou Ouředníkem založili. Byla jsem ale přesvědčená o tom, že moje působení na Nově mě absolutně diskredituje pro jakoukoli seriózní novinářskou práci typu DVTV. Nedokázala jsem si představit, že by někdy uvažovali o tom, že bych se k nim mohla připojit. Já sama bych tam nikdy žádné CV neodeslala, protože bych to považovala za úplně nesoudné.

Jan Rozkošný a Daniela se mi ale ozvali s nabídkou, sešli jsme se tři měsíce před porodem. Byla jsem v šoku a pak to ještě vystřídala taková panika, že jim budu dělat ostudu. Taky jsem si nebyla jistá tím, že tu nabídku budu moci přijmout, protože jsem pár měsíců před porodem nevěděla, jestli náhodou moje dítě nebude vyžadovat, abych byla nonstop doma. Takže jsem je poprosila o strpení a když byly Lennonce čtyři měsíce, nastoupila jsem.

První čtyři měsíce jsem natáčela cizojazyčné rozhovory. Potom se Filip Horký rozhodl odejít na Seznam a jednatelé DVTV na mě v září 2017 nastoupili s nabídkou, abych se připojila do denního režimu v češtině. Měla jsem podruhé mírný infarkt z toho, že to po mně chtějí (usmívá se). Dokud to byla angličtina, francouzština a němčina, tak jsem měla pocit, že jsem v takové komfortní zóně, že to nikdo nebude tolik srovnávat s těmi česky vedenými rozhovory, co dělají moje dvě ikony. Řekla jsem jim, že to zkusím a že si za pár týdnů sedneme a když to bude průšvih, hezky upřímně si to řekneme a já toho nechám (směje se). A vlastně jsme si ještě nesedli, nějak to prostě jede v tomto režimu už přes dva roky a snad se tu práci nějak učím. Neskutečně mě to baví.

 

„Vyžaduje to velký time management a velkou vůli ty věci dělat. Protože v opačném případě by člověk asi rychle vyhořel.“

 

To je nejdůležitější. Zmínila jste svou dceru Lennon, prozraďte nám celé její jméno.

Lennon Marlene Haj Hossein Smetana (usmívá se).

 

Z jakého důvodu tak dlouhé?

Dlouhé je to proto, že my nejsme s Jordanem manželé. On je Haj Hossein, já jsem Smetana. Přijde nám logické, že když má dítě dva rodiče, tak má obě příjmení. Já jsem jedinou dcerou svého tatínka, takže to příjmení musím předávat dál. A dvě křestní jména proto, že mě napadla Lennon a Jordyho babičku Jiřinku napadla Marlene. Navíc já mám ráda Marlene Dietrich (německo-americká herečka a zpěvačka, poznámka redakce). 

 

Jste novinářka, moderátorka, muzikantka, herečka, mimo to i partnerka a maminka malé dcery Lennon. Jak to všechno zvládáte?

Jak kdy (usmívá se). Nedávno jsem měla krizi, kdy jsem měla pocit, že už to dál zvládat nebudu. Pak se Jordy postaral o to, abych se dvě noci po sobě dobře vyspala a už mám zase pocit, že to zvládnout půjde. Máme i štěstí na to, že nám hodně pomáhá Jordyho rodina, která hlídá Lennon, když jsme někde na druhém konci republiky. Mám velkou podporu mezi kolegy v DVTV, že když si potřebuju takto odjet na turné, prohodím si s nimi moderátorské služby.

Jednou ročně si potřebuju jet opravdu odpočinout někam do tepla a zkrátit si zimu. Měsíc Daniela s Martinem moderují místo mě, já zase beru jiné služby předtím a potom. A tahle flexibilita, kterou mi kolegové v DVTV dávají, je naprosto klíčová pro to, aby mi síly nějak zbývaly a měla jsem je jak načerpat. Jsem jim za to hodně vděčná. Je to v krásném kontrastu s Novou, kde bohužel vládne komplex a závist. Cokoliv, co dělá člověk mimo televizi, setkává se se strašlivě negativní reakcí. Tam byl ten přístup přesně opačný.

O to víc mě teď těší pracovat v týmu, kde si lidé navzájem fandí. Vyžaduje to velký time management a velkou vůli ty věci dělat. Protože v opačném případě by člověk asi rychle vyhořel, ale já si vlastně fakt nemůžu stěžovat na nic, protože se věnuju jenom tomu, co mě opravdu baví a těší a vidím v tom smysl.