Co pro Vás psaní znamená? Jak důležitou roli ve Vašem životě hraje?
Psaní mě doprovází již od mého dětství a pravděpodobně mě bude doprovázet i po zbytek mého života. Vlastně mi pomáhalo v nejtěžších chvílích, stala se z něj taková má terapie a láska, nikoli práce. Psaní jako takové mě také mnohé naučilo, ať už větší trpělivosti, anebo jak jednat s lidmi. Řekla bych, že mi určitým způsobem pomohlo dozrát.
V rámci Vaších začátků, co pro Vás bylo nejtěžší?
Začátky pro mě byly těžké v tom, že mě samozřejmě nikdo neznal. Přišla jsem do Prahy, oslovila pět nakladatelství se svým rukopisem historického románu z šestnáctého století Ďábelská tvář a všichni mě bez přečtení vyhodili, takže bylo celkem těžké vlastně jen přesvědčit ty redaktory, aby mi dali šanci a ten rukopis si přečetli.
Poté se mi povedlo zakotvit v jednom nakladatelství, pan redaktor byl zároveň i historik, tomu se Ďábelská tvář zalíbila a můj rukopis vzal s tím, že to ale jako nakladatelství nezafinancují, protože jsem byla v tu dobu úplně neznámá. Řekli mi, ať si seženu sponzory na zhruba tisíc výtisků a počítám s tím, že se to stejně neprodá. Chvíli mi samozřejmě trvalo, než jsem potřebnou částku sehnala, ovšem poté se kniha během chvilky prodala a stala se Prvotinou ruku 2002 za největší prodejnost.
„Prací spisovatele je hlavně psát, vytvářet příběh.“
Máte nějaké rady pro začínající autory?
Určitě bych doporučila ať prostě píšou, ať se jedná o cokoliv, protože věřím tomu, že praxe je důležitá. Někdo zvládne napsat román, někdo má rád jen krátké povídky, každý to máme jinak, ale důležité je zkrátka hlavně psát. Získat praxi, osvojit si jazyk, také samozřejmě hodně číst, a to nejen jako čtenář, ale analyzovat ten text – jak ten autor popisuje emoce, prostředí, všímat si detailů. Důležité je také hlavně příběh, tu myšlenku dostat na papír a nepřerušovat proces přemýšlením nad gramatickou stránkou, tím se buď můžete zaobírat později, anebo to přenecháte editorům.
Zkrátka, prací spisovatele je hlavně psát, vytvářet příběh.
Máte svůj vlastní psací rituál?
Dřív jsem psávala třeba i osm hodin denně, ale poté, co jsem začala na plný úvazek pracovat jako školní psycholog, už to není možné. Teď píšu spíš, když jsem nemocná, na dovolené anebo během prázdnin, zkrátka když mám zrovna čas. Potřebuji prostor alespoň tři hodinky, ideálně k ránu. Zapálím si svíčku, uvařím si čaj, vytvořím potřebnou atmosféru a můžu psát, jen nesmím být rušená. Potřebuji klid, aby myšlenky mohly volně proudit.
Stalo se Vám někdy, že jste dostala blok? Jak s ním bojujete?
Hlavě se nedá poručit, kdy a kolik toho máte napsat. Někdy se mi stává, že něco napíšu, nelíbí se mi to a říkám si, že píšu jen proto, že musím a tlačí mě čas. V takovou chvíli je lepší toho nechat, dát si pauzu, klidně třeba i dva, tři dny, i týden. Někdy tu inspiraci zkrátka nemáte vůbec a čekáte třeba i půl roku, než se vrátí. Ovšem taková malá krize může být i léčivá a pomoct ke zrodu nového děje, a knize to ve finále jen prospěje.
Důležité je hlavně psát, protože to tak cítíte a ne proto, že musíte. Vymezte si na to chvíli, do které nebude zasahovat škola nebo práce. Hodně pomáhá, když se věnujete aktivitám, které člověku úplně vyčistí hlavu, i od psaní. Choďte na koncerty, cestujte, sportujte, cokoli, co vám pomůže se uvolnit a nepřemýšlet.
„Nakladatelství jsou hodně o businessu.“
Se kterou svou knihou jste zápasila nejvíce?
S Pádem do tmy, který vyšel před rokem. Tenkrát jsem měla čtyři roky pauzu a už jsem vůbec ani nedoufala, že se ještě ke psaní vrátím. Jednak jsem řešila osobní věci a do toho jsem dělala psychologa na rovnou třech školách, takže jsem také měla hodně práce a na psaní jsem neměla ani čas ani prostor. Když jsem ale začala Pád do tmy psát, měla jsem největší strach z toho, jestli mi ho vůbec vezmou a vydají, protože čtyři roky jsou opravdu dlouhá doba a nakladatelství jsou hodně o businessu. Tehdy, když mi přišla smlouva, opravdu jsem brečela radostí.
Co Vás inspirovalo k napsání Vaší prozatím poslední knihy „Vítěz“?
Zvažovala jsem, o čem by má nová kniha měla být a chtěla jsem, když jsem vydávala Pád do tmy, aby do roka vyšla další. Tehdy jsem byla na dovolené na Kanárských ostrovech a tam, když jsem se jednou potulovala, jsem zabloudila do jednoho podchodu, kde vyhrával místní pán a mně najednou v hlavě vznikl nápad na příběh, který by se mohl odehrávat z části na rally a z části právě na Kanárských ostrovech, poté už jsem tu story jen skládala dohromady.
