Pane učiteli, co se vám vybaví, když se řekne „Tomáš Šimko“?
Pokud to znamená, že mám zhodnotit sám sebe, tak musím říci, že mám ukrutné štěstí, že dělám práci, která mě baví a ještě za ni dostávám zaplaceno. Takže jsem padesátiletý ogar z Valašska, který je opravdu šťastný.
To, že je někdo opravdu šťastný, mnoho lidí neumí říct. To je moc hezké.
Je třeba se to naučit!
Existuje podle Vás nějaká cesta ke štěstí, kterou byste mohl prozradit?
To je opravdu komplikovaná otázka. Pokud se mi ale něco v životě vždy vyplatilo, bylo to nelhat. Protože, když člověk začne lhát, a začíná to u malých lží, které se na sebe začnou nabalovat, tak člověk musí přemýšlet, co kde řekl a to v závěru končí zásadním fiaskem. Tímto směrem vedu i své děti.
Odkud Vás mohou naši posluchači znát, pane učiteli?
Určitě od nás ze Střední školy Kostky. Zde působím od roku 1992. Já sám dokonce pamatuji i začátky, kdy ještě nebyla postavena ani škola a vyučovalo se v kulturním domě. Poté od roku 1994, kdy byla budova postavena, jsem kmenovým kantorem. Já o sobě vždy říkám, že jsem u nás na škole číslo tři. První je samozřejmě pan ředitel Kostka, poté paní Kostková a na třetím místě já, asi nejspíš služebně nejstarší.
K začátkům školy se určitě váže spousta vzpomínek, zmíníte jen tak namátkou nějakou?
Na dobu začátků školy by se mnou mohl zavzpomínat třeba kolega Divín a jiní. Tehdy jsme jako malá skupinka kantorů vyráželi po vyučování do restauračních zařízení a bavili jsme se o tom, co nás baví – učení.
Je něco, co na své práci považujete za největší výhodu?
Pokud něco považuji za výhodu, je to fakt, že se potkávám s vámi, s mladou generací. Mám pak dojem, že pomaleji stárnu a jsem schopný sledovat trendy, i když s nimi nemusím nutně souhlasit.
Na oficiálních stránkách Střední školy Kostky píšete, že jste ICT Koordinátor. Co si pod tímto označením mohou lidé představit?
Tento pojem byl vymyšlen poměrně nedávno. Už ze slova „koordinátor“ je jasné, že byl takový člověk měl realizovat nějaké koordinační činnosti v rámci IT. V mém případě je to podpora ostatních vyučujících v jejich úsilí zavádět do výuky moderní technologie. To znamená, že pokud některý z mých kolegů potřebuje pomoci s výpočetní technikou, budu se mu snažit vyjít vstříc maximálním možným způsobem.
Studenti jsou jiní. Ani horší, ani lepší. Zkrátka jiní.
Je pro Vás těžké zvládat dohromady role učitele a ICT Koordinátora?
To, že jsem ICT koordinátor a zároveň učitel je výhoda. Já sám z pedagogického procesu vím, v čem mi počítač může pomoci, ale také v čem mi naopak může komplikovat život. Protože se tím netajím, moji studenti ví, že počítač budu používat jen tehdy, dokud mi bude usnadňovat moji práci. Odmítám ho používat v situacích, kdy tomu bude naopak.
Dá se při Vaší práci zvládat rodinný život?
Někdy docela těžce. Faktem je, že když byla moje teď už třináctiletá dcera malá, tak bych si dovolil tvrdit, že dostala přednost před mojí prací. Teď, když už se pomalu osamostatňuje a nemusím hlídat každý její krok, tak se i mně uvolňují ruce. Tudíž se teď zase naopak snažím věnovat práci. Kdykoliv mě ale moje rodina potřebuje, vždy a strašně rád si na ni udělám čas.
Jak Vy sám vzpomínáte na začátky s IT technikou, a co Vás přesvědčilo k tomu, vydat se tímto směrem?
Já jsem absolventem vsetínského gymnázia, kam jsem chodil v letech 1982 až 1986 a mým třídním byl pan profesor Kusala. Díky němu jsem poprvé načichnul k něčemu, čemu se dneska říká počítač. Tehdy to byla taková divná krabička, nesoucí název Sinclair ZX81. Už tehdy se mi tato technologie zalíbila. Především pak proto, že když jsem tomu přesně řekl, co po tom chci – podotýkám opravdu přesně, tak to danou věc většinou opravdu udělalo, což se například o studentech v mnoha případech říct nedá. Další takový citát z mých hodin zní: „Počítač, to je vlastně debil!“. Nikdy nic neudělá sám, vždy ho o danou činnost musím přesně požádat.
Kdybyste měl porovnat tehdejší období počítačů s tím dnešním, máte pocit, že počítače mají na dnešní dobu nějaký extrémní vliv?
Určitě ano. V období prvotního boomu počítačů, přinášely obrovskou hromadu pozitiv. Mezi nimi například hromadné zpracování dat nebo třeba možnost vytvářet textové dokumenty bez větší námahy. Já osobně se domnívám, že bych svou diplomovou práci nebyl schopen dát dohromady, kdyby tehdy neexistoval velmi populární textový procesor T602. Toto nasycení technologiemi ale v jistý moment dosáhlo hranice. Dnes už jsem poměrně skeptický a nelíbí se mi, že nás technologie začínají ovládat.
V dnešní době se často mluví o věcech, jako „povolání budoucnosti“, která jsou s počítači spojována. Věříte Vy sám v něco podobného?
S tím se asi budeme muset smířit. Otázkou je, zda člověk v závěru bude schopný trávit svůj volný čas právě bez počítačů.
Když se řekne „počítač“, mnohým se vybaví firma Microsoft. Vy s firmou Microsoft máte nějaké partnerství?
Ano, měl jsem opět to štěstí se v životě potkat s panem Karlem Klatovským, který v českém Microsoftu pracuje na pozici ambasadora pro vzdělávání. Tudíž má pod palcem vzdělávací aktivity této firmy. Je to nesmírně šikovný člověk, který mě naučil velkou spoustu věcí. Právě díky našemu přátelství si dovolím tvrdit, že SŠ Kostka, jako vzdělávací centrum, velmi úzce spolupracuje s Microsoftem.
Jak vznikne takové přátelství s člověkem, jako je právě Karel Klatovský?
To přátelství vzniklo tak, že se naše profesní vztahy přesunuly až do vztahů osobních. V jistém momentě jsem dostal nabídku se zúčastnit Letní školy Microsoftu v Kopanicích, kde se sjelo několik desítek kantorů, které baví vyučovat za podpory informačních technologií. Tady jsme se spolu potkávali nejen na přednáškách, ale i během jiných volnočasových aktivit. Zjistili jsme, že máme podobný náhled na svět kolem nás. A když je člověk s někým na stejné vlně, vniká přátelství.
Jaké Vaše osobní hobby Vás opravdu baví?
Určitě sport, protože si stejně jako staří Řekové myslím, že duševní vývoj a zdraví, by měly korespondovat se zdravím tělesným. Tudíž se stále snažím nějakým způsobem hýbat se. Například s panem kolegou Bednářem proto rád vyrazím na horské kolo. Také rád plavu, zahraji si míčové sporty. Zimní a letní sporty nerozlišuji, i když je faktem, že jsem spíše plážový typ.
Další informací, kterou o sobě na stránkách školy sdílíte, je ta, že i vaření je Vaším velkým koníčkem, je tomu tak?
Nejen vaření, ale samozřejmě také následná konzumace! Strašně rád si pochutnám na dobrém jídle. Na druhou stranu, moje žena o mě tvrdí, že jsem popelnice a sním cokoliv. Přednost dávám masovým jídlům, ale nevyhýbám se ani vegetariánským jídlům. Někdy si říkám, že bych měl maso ve svém jídelníčku omezit, ale když mně tak chutná…
Jídlo a kuchyně jsou spojovány s cestováním. Cestujete rád?
Bezesporu. Jsem toho názoru, že jakákoliv možnost vycestovat je k nezaplacení. Tímto směrem vedu i své děti a v cestování jsem je vždy podporoval. Podle mého jsou to dobře investované peníze. Člověk může vidět tisíckrát cestopisy v televizi, ale zažít to na vlastní kůži, to je to nejlepší, co může být.
Máte nějakou oblíbenou destinaci, kam vždy rád vyrazíte?
Musím opět zmínit Kopanice, které jsou pro mě jakýmsi geniem loci. Je tam opravdu příjemně. Dále se poslední dobou s rodinou poměrně často vydáváme do Turecka, což se dá označit za „mastňáckou dovolenou“, ale já mám to all-inclusive zkrátka rád. Kam bych se ovšem chtěl stoprocentně jednou vrátit, je Paříž. Tu jsme s ženou navštívili minulý rok, a zjistili jsme, že jsme tohoto fantastického místa prozkoumali jen maličkou část.
Odstěhoval byste se někdy do zahraničí, nebo jste vlastenec a chcete zůstat tady v Česku?
Nikdy se odsud neodstěhuju! Stejně jako tvrdím, že je hezké vycestovat, tak mám v sobě jednoznačně zakořeněný krásný pocit, kdy se vracím domů. Pak už na kanapi následuje jen klasická fráze „všude dobře, doma nejlíp“.
Existuje nějaký celoživotní sen, který se Vám třeba ještě nesplnil?
Já už těch snů mám hromadu splněných, ale možná bych se ještě chtěl podívat na Tahiti. To je místo, kde je hezky teplo.
Když Vás člověk potká, vždy se usmíváte a jste pozitivně naladěný. Je něco, co Vás k tomu každý den nabijí a inspiruje?
Slunce je to, co mi dělá opravdu dobře a nabijí mě energií. Samozřejmě pak i to, že se mi něco daří a vše jde podle plánu.
Jací jsou podle vás studenti dnes, oproti tomu, jací byli dříve? Jiní. Ani horší, ani lepší. Ale jiní. Tento názor zastává i pan ředitel Kostka a mnohokrát jsme se s ním na toto téma bavili a myslíme si, že je to zkrátka dáno dobou. My jsme vyrůstali v jiném prostředí, měli jsme jiné zkušenosti, zatímco vaše generace si tím vším bude muset ještě projít.
Jak vzpomínáte na Vaše školská léta?
Velmi dobře. Nemůžu říct, že bych se rád učil. To je blbost. Ale osobně jsem toho názoru, že veškerá moc spočívá ve vědění. Čím více toho člověk ví, tím je silnější. To je možná něco, co mi na dnešní generaci vadí. To, že se do věcí nedokáží zakousnout, dojít až na dřeň. Nemáte tu vytrvalost a to je škoda!
Vzkázal byste něco, svým studentům?
Oni moc dobře ví, co bych jim vzkázal. Pokud mě kdykoliv budou k čemukoliv potřebovat, budu jim vždy k dispozici.
Měl byste na závěr v paměti nějakou perličku z Vašich hodin?
Myslíš nějakou „historku z natáčení“? Tak tu mám. Vzpomenu svou bývalou kolegyni paní doktorku Ďurišovou. Ta vždy dávala k dobrému, že zrovna procházela kolem mojí třídy, když jsem vzpínal ruce a lamentoval jsem nad jedním z vás „Já nechápu, jak to můžeš nechápat!“. Paní doktorka mi chybí. Je nesmírně inteligentní a chytrý člověk.
