Nedávno se Vám narodilo miminko. Na mateřské jste ale dlouho nevydržela a už objíždíte Slovensko se svou talk show Sit Down Stories. Jak tento koncept vznikl?
Byl to nápad dvou dam, Hany Kobliškové a Stanky Lettrichové. To jsou organizátorky této show. Jeden projekt již dělaly, ale byl spíše komediální. Nyní se rozhodly, že by chtěly jít do rozhovorového typu o zajímavých lidech, protože jich máme na Slovensku i v Česku hodně. A rozhodly se, že já bych měla být člověk, který to bude celé vést. Vůbec jsem se na to necítila. Přesně si pamatuju, že jsem jim řekla – zkusíme to jednou a uvidíme. Neuměla jsem si sama sebe v této úloze představit. Ale tak to bylo fajn, že jsme začaly již třetí sezónu. Je to pro mě samozřejmě práce, ale velmi příjemná práce, protože se potkávám se zajímavými lidmi a hodně se od nich učím. Je pro mě požehnání, že můžu tuto talk show dělat.
Jak probíhá vaše příprava na hosty? Píšete si scénáře nebo více improvizujete?
Nejlepší je improvizace připravená (smích). To někdo moudrý řekl a já s tím částečně souhlasím. Samozřejmě se připravuju. Snažím se o těch lidech načíst, co se dá. Ten koncept je, že je jedna neznámá zajímavá žena a potom jeden známý muž. Popřípadě si přečtu knihu nebo zhlédnu film, ve kterém host hraje. Snažím se na ten večer naladit. Nepíšu si konkrétní otázky, protože se ten rozhovor i přesto dostane do úplně jiného světa. Píšu si ale odrážky, ke kterým bych se v tom rozhovoru chtěla dostat. A někdy se dostaneme, někdy ne. Mám zkrátka takový pomyslný scénář v hlavě, jak by to mělo vypadat.
Mimo to, že moderujete Sit Down Stories, jste také redaktorkou v televizi Markíza a donedávna jste moderovala i Small Talk v rádiu. To jsou různé tipy médií. Dokážete srovnat, v čem se ta jednotlivá média liší?
V reportáži není prostor pro žádnou improvizaci ani na projev svého názoru, protože je to zpravodajství. To znamená, že by tam nemělo být cítit, co si já myslím. Takže reportáž je velmi faktická a stručná. U rozhlasové talk show i talk show na živo je naopak důležitá velká míra improvizace. Ten rozhovor můžete mít připravený na sto procent, ale když zjistíte, že ten host přišel špatně naladěný, je potřeba upravit energii. V ten moment je dle mého názoru potřeba nedržet se toho, co mám připravené. Je to tak trochu jako tanec. Tam, kam jde Váš partner, tak vy tam musíte jít trošku také, ale zase se nenechat vláčit po parketě. Nechat v tom nějaký rytmus.
„Jak člověk stárne, tak si uvědomí, že nakonec není tragédie, když se něco nepodaří a chvíli je to trapné.“
Vrátíme se ještě na začátek Vaší žurnalistické kariéry, než jste nastoupila do Markízy. Uvedla jste, že jste se v 5-ti letech naučila číst, protože jste se bála lidí a nechtěla jste s nimi vést konverzace. Nyní vystupujete před stovkami lidí. Zajímalo by mě, kde se stal zlom, že jste ten ostych ztratila?
Ostych jsem neztratila (smích). Tu běžnou nervozitu už ale nemívám, běžnou zodpovědnost však ano. Kde se to ztratilo, nevím. Postupně se to zklidnilo. Jak člověk stárne, uvědomí si, že nakonec není tragédie, když se něco nepodaří a chvíli je to trapné. Někdy je to až vtipné, že z toho trapna vyjde vtipná situace. Berete se možná méně vážně. A to je to důležité.
Váš manžel pracuje v médiích také a je tam o něco déle než vy. Radil Vám ze začátku, když jste nastoupila do televize?
On není typ, že by mi radil. Spíše mi radil v určitých nastaveních, než v konkrétních věcech. Dodnes si pamatuju, že když jsem šla na casting do Markízy, tak mi řekl: „Mluv pomalu a usmívej se“. Dnes, když se mě někdo ptá na rady, vždy si vzpomenu na tuto. On ale ani není ten typ, že by se snažil svoji představu protlačovat. Věří v to, že každý si jde svým směrem a každý musí překonat nějakou cestu. Spíš mě tak inspiroval.
„Co jsem ještě nikdy nikomu takto veřejně neřekla je, že moje představa je jednou založit nadaci.“
Celkově v životě hodně podporujete nadace. Zmínila jste, že jste tam chtěla pracovat. Jak to máte nyní?
Nemyslím si, že bych tam chtěla úplně pracovat, ale kdykoli jakoukoli ráda podpořím. Co jsem ještě nikdy nikomu takto veřejně neřekla, je to, že moje představa je jednou nadaci založit. A mám už zhruba takovou představu, čemu by se měla věnovat a jak by měla fungovat, ale ještě je to velmi v plenkách.
Takže ještě neprozradíte nic?
Ještě neprozradím nic, protože to jsem kromě svého muže ještě neřekla nikomu (úsměv). Je to taková moje představa. Tam si umím představit zužitkovat to, že mě někdo zná, poslouchá a vím, že na sociálních sítích mám i lidi, které inspiruji. Je důležité, aby se tomuto sektoru lidé věnovali. Je i spoustu již existujících projektů, které je potřeba podpořit.
