Marek Janičík vystudoval filmovou scenáristiku a dokumentární režií. Po ukončení vysoké školy začal pracovat jako umělec na volné noze, dále tvoří pro ČT, nebo RTVS. Natočil více než 40 dokumentů, kromě jiných Sizyfos (2011) a Kino Svět (2012). Je spoluautorem scénáře československého filmu Amnestie, ve kterém si zahráli Juraj Bača, Marek Vašut a další. Organizuje festival HOROMILFEST v Povážské Bystřici, působí jako pedagog na základní škole, vyučuje i na univerzitě.
Tvým dosud největším projektem je celovečerní thriller Amnestie, pro který si společně s kolektivem napsal scénář. Mohl bys přiblížit, co je hlavním tématem snímku?
Příběh se odehrává v období Sametové revoluce. My jsme toto téma uchopili přes vzpouru vězňů ve věznici Leopoldov na Slovensku na začátku 90. let. Je to skutečná událost z naší historie a vůbec největší vězeňská vzpoura v Evropě za toto období. Jeden z vězňů je také ústřední postavou celého příběhu. Na zbytek se už musí diváci podívat přímo ve filmu.
Co pro tebe osobně znamená odkaz 17. listopadu?
Byl jsem tehdy ještě hodně malý, byly mi 3 roky. Přesto se považuji za demokrata a zastánce demokracie. Tento systém má své mouchy, ale především nám dává svobodu. Myslím si, že kdyby generace našich rodičů žila v demokratické zemi, mohly by jejich životy vypadat zcela odlišně. Měli bychom si svobodu více vážit, ale neplést si ji s anarchií.
„Nedovedu si představit, že bych žil v zemi, která lidem diktuje, jak dlouhé můžu mít vlasy, nebo kdy mohou a nemohou jít za hranice.“
Vraťme se do tvého dětství, protože být filmařem není běžné povolání. Snil si o tom už od malička a měl jsi v rodině umělecký vzor?
Jako malý jsem chtěl být hercem, ale chyběl mi potřebný talent. Během dospívání se ze mně stal blázen do filmových kazet. Když mi kamarád řekl, že má kazetu s novým filmem, bez váhání jsem pro ni běžel i o půlnoci. Ačkoliv bývá obvyklé, že existují celé umělecké rodiny, v mém případě tomu tak nebylo. V dětství mě rodiče nehlásili ani do uměleckých škol, na druhou stranu díky nim mám všeobecný přehled, který využívám při tvorbě dodnes.
Tvojí alma mater je Akademie umění v Banské Bystřici. Nejprve si studoval filmovou scenáristiku a dramaturgií, pak jsi přestoupil na dokumentární tvorbu. Proč?
Po 3 letech na scenáristice začalo nastupovat mírné zklamání, jelikož nic z mé scenáristické tvorby se netočilo. Proto přišlo rozhodnutí přestoupit na dokumentární film. Tvořil jsem zejména mokumenty, které představují hraný dokument. Je to zajímavý žánr, kterému se málokdo věnuje. Mokumentem je i můj snímek Sizyfos (z roku 2011, pozn. redakce). Díky putování tohoto filmu po festivalech jsme se mimo jiné seznámili s mou manželkou.
„Během mé vysoké školy Slovensko produkovalo pouze 2 celovečerní filmy za rok.“
Bylo pro tebe těžké najít si po škole uplatnění ve filmovém průmyslu?
První větší projekt, do kterého jsem se zapojil, byla paradoxně tvorba pohádky. Nerad přirovnávám umělecká řemesla k zaměstnáním jako je medicína, ale zkuste se nechat operovat studentem druhého nebo třetího ročníku lékařství. Operaci byste pravděpodobně přežili, ale zůstala by vám větší jizva a tak to bylo i s naší pohádkou.
Kromě toho, že se věnuješ filmu a učíš na vysoké škole, jsi také pedagogem na soukromé základní škole. Myslíš, že se děti, třeba o 17. listopadu, učí dostatečně?
Myslím, že se vůbec neučí v souvislostech o tom, co nám Sametová revoluce přinesla. Žáci se neučí jak by měly fungovat politické strany, nejsou vedeni k občanské angažovanosti. Jsou učitelé, kteří se těmto tématům věnují, ale nedělá se to celoplošně. Mladí lidé pak mají sklony volit fašistické strany nebo podléhat dezinformacím.
Má učení na základní škole i pro tebe osobní přínos?
Prví rok nebo dva nebyly úplně ideální, co se mých pedagogických výkonu týče (úsměv). Postupem času jsem se naučil učit děti, jak s nimi pracovat a jak děti vnímají. Zjistil jsem, že mi odevzdávají víc, než já jim. Děti vám to zpátky vrátí dvojnásob. Zároveň mě žáci a práce ve škole naučili ve velké míře trpělivosti a pokoře.
Jaké předměty vyučuješ?
Učím na soukromé škole, která má trochu jiný přístup k výučbě. Učíme kupříkladu předmět Mediální výchova, který na běžných školách nenajdeme. To dokazuje, že paní ředitelka má skutečně velký zájem na tom, aby žáci dostali kvalitní vzdělání, které reflektuje aktuální situaci. Takovou je bezpochyby i mediální výchova, kterou děti učím.
Studenti pod tvým vedením dosáhli řadu úspěchů. Jaké to byly?
Naše škola je zapojena do programu Mladí reportéři pro životní prostředí, který propojuje environmentální problematiku a mediální zručnosti. Děti postupně prolomili méně úspěšné období a vyhráli několikrát celosvětová kola soutěže z celkem 40 zapojených krajin.
Osobně za největší úspěch považuji, když potkávám své bývalé žáky, které jsem učil, když jim bylo 12-13 let. Mnohdy nevěděli, co je baví a kam jít na střední školu. Dnes jsou z nich šťastní lidé. Štěstí studovat a pracovat v oboru, který vás baví nemá každý a je skvělé, že možná i my ve škole jsme jim pomohli vydat se tím správným směrem.
„Úspěchy našich studentů v mezinárodní soutěži Mladých reportérů pro životní prostředí ocenila i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Děti a pedagogy pozvala na audienci.“
Mohou se čtenáři v blízkém čase těšit na nový umělecký počin z tvé dílny?
Práce je i navzdory koronavirové krizi hodně a utvrzuje mě to v tom, že i v těžkých časech lidé chtějí a potřebují umění na zahnání náročných chvil během lockdownů. Ještě před rokem se ozývaly hlasy, které tvrdily, že umělci jsou banda lidí, kteří nic nedělají. Nesouhlasím s tím. Věřím, že lidé si budou stále více uvědomovat důležitost umění a to, jak nás dokáže zlidštit a udělat z nás o trochu inteligentnější a lepší bytosti.
